Jedno z prvních vyjádření názoru o nepřípustnosti výkonu funkce člena statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu, který následně převzal Nejvyšší soud ČR, představuje rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92 ze dne 21. 4. 1993, zveřejněné pod č. 13/1995 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, který dovodil, že „… činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Funkce statutárního orgánu společnosti totiž není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák. práce [zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů] a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů.“
V obdobném duchu rozhodoval Nejvyšší soud ČR až do roku 2016 a dovozoval neplatnost pracovněprávních dohod (pracovní smlouvy, manažerské smlouvy apod.) uzavřených se členy statutárních orgánů, pokud měl být jejich předmětem výkon funkce. Z povahy věci bylo postupem času třeba vymezit, které činnosti ještě mohou být druhem práce a vykonávány souběžně s funkcí statutárního orgánu na základě (platného) pracovněprávního vztahu, a které již ne. Východiskem přitom byla nepřípustnost souběžného výkonu pracovněprávní funkce „generálního ředitele“, která se co do náplně blíží náplni funkce statutárního orgánu nejvíce. Nejvyšší soud tak postupně zmírnil své stanovisko, když u statutárních orgánů připustil např. souběžný výkon činnosti výrobně-technického náměstka generálního ředitele (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2310/2015) a obchodního ředitele (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 496/2014). Na druhé straně však některé na první pohled běžné pracovní činnosti zůstaly podřazeny pod obchodní vedení a vyloučeny z pracovněprávního rámce, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2831/2015 ze dne 20. 2. 2016, dle něhož „… rozšíření obchodních aktivit pražské kanceláře, realizace nových tržních možností zajišťující růst pražské kanceláře, navázání a udržování efektivních dobrých vztahů se zákazníky, auditory, právníky, daňovými poradci a finančními a vládními institucemi a poskytování konzultantských služeb klientům´ lze zahrnout pod zastupování obchodní společnosti navenek a pod její obchodní vedení, kterým je organizování a řízení podnikatelské činnosti společnosti, včetně rozhodování o jejích podnikatelských záměrech“.
Platnost, či neplatnost dohod vedoucích funkcionářů se společnostmi nebyla a není otázkou ryze akademickou, neboť měla a má podstatný vliv na nároky účastníků (odměna, mzda, prémie, odstupné, případně účast na sociálním pojištění apod.), o kterých se následně v případě sporu vedla soudní řízení.
Od judikatury Nejvyššího soudu ČR odlišný náhled na souběh přineslo rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I.ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016, které odmítlo dosavadní argumentaci Nejvyššího soudu ČR ve prospěch nepřípustnosti souběhu a neplatnosti dohod jako zcela nedostatečnou. Ústavní soud ČR poukázal na řadu nesrovnalostí v argumentaci Nejvyššího soudu (mj. na výše uvedenou nejasnou hranici přípustných a nepřípustných funkcí a činností) a negativní dopady na právní a společenské vztahy (nižší ochrana členů statutárních orgánů oproti zaměstnancům, omezení žen, dopad na ústavně zaručená práva a právní jistotu apod.). Ústavní soud ČR však spíše podrobil kritice přístup Nejvyššího soudu ČR, než že by sám jednoznačně stanovil, jak k „souběžným“ dohodám obecně a do budoucna přistupovat.
Na rozhodnutí Ústavního soudu ČR reagoval Nejvyšší soud ČR, který v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 ze dne 11. 4. 2018 revidoval svou dosavadní judikaturu a argumentačně ji doplnil. Dle zde vyjádřeného názoru Nejvyššího soudu ČR (který lze považovat i za názor aktuální a je třeba jej v praxi respektovat) si strany sice mohou ujednat podřízení svého vztahu z titulu výkonu funkce režimu zákoníku práce, nadále se však nemohou odchýlit od kogentních ustanovení korporačního práva (pravidla pro vznik a zánik funkce, odpovědnost ad.) a jejich dohodu zároveň nelze považovat za pracovněprávní dohodu, nýbrž za specifické korporačněprávní ujednání, které může mít v případě platnosti a pozdějšího uzavření např. povahu dodatku ke smlouvě o výkonu funkce. Podstatné je, že dohoda s členem statutárního orgánu bude muset respektovat pravidla a omezení korporačního práva (např. režim schvalování orgány společnosti).
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 tedy nevyplývá, že lze uzavřít pracovní smlouvu s členem statutárního orgánu ohledně výkonu jeho funkce, resp. že by takováto smlouva byla za všech okolností platná. Praxe Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR naopak spíše potvrzuje, že soudy akceptovaná smluvní volnost stran sice bude širší, nicméně zásada, že jednání má býti nahlíženo spíše jako platné než neplatné, se plně a ve všech případech neuplatní (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I.ÚS 1631/18 ze dne 19. 5. 2019).
Společnostem a členům jejich statutárních orgánů tak nezbývá, než (nadále) věnovat péči úpravě jejich vzájemných vztahů. Přitom musí zohlednit jejich aktuální situaci a okolnosti, za nichž do vztahu vstupují. Pokud nový člen statutárního orgánu ve společnosti dosud nepůsobil jako zaměstnanec na základě (platné) pracovní smlouvy, nevyhnou se uzavření smlouvy o výkonu funkce, která bude muset být náležitě schválena kompetentními orgány společnosti. Pokud má nový člen statutárního orgánu platný a trvající pracovní poměr, k uzavření smlouvy o výkonu funkce přibyde dohoda tento poměr řešící, a to (dle okolností) například v podobě jeho přerušení po dobu výkonu funkce. Zůstává, že investice do vhodné úpravy se vyplatí a vložené prostředky se ve srovnání s časově náročným soudním sporem velmi brzy vrátí.